Jeho Svatost DALAJLAMA

Na stránky Jeho Svatosti dalajlamy mě přivedla krásná modlitba, kterou jsem slyšela v podání paní Květy Fialové.  Když jsem se začetla do poselství, rozhodla jsem se založit tuto rubriku...  

"Skutečná laskavost k druhým pramení z pochopení, že druzí jsou stejní jako já, že stejně jako já touží po štěstí a chtějí se zbavit utrpení."

 

Maha Mrityunjaya Mantra

Om Tryambhakam Yajamahe
Sugandhim Pushtivardhanam
Urvarukamiva Bandhanan
Mrityor Mukshiya Maamritat

------------------------------------------------------------------------

Poselství

Tibetský dalajlama je jedním z nejuznávanějších vůdčích osobností dneška. Kamkoliv přijede, tam překonává náboženské, národnostní i politické bariéry a získává si srdce lidí. Má upřímnou starost o všechny lidské bytosti a cokoliv udělá, je to pro dosažení míru na této planetě.

To, co říká v eseji „Cesta člověka ke světovému míru“, není ani složité, ani neobvyklé. Ve skutečnosti je to až radikální svou jednoduchostí. Je toho názoru, že věda a technika jsou zcela jistě hodny pozornosti, ale samy o sobě nestačí, aby přinesly pokrok a spokojenost. Jsme všichni členy jedné lidské rodiny, a pokud si neosvojíme vědomí všeobecné zodpovědnosti a nenaučíme se pohlížet na druhé jako na své bratry a sestry, nikdy nedosáhneme světového míru. A k tomu ještě dalajlama naléhá, aby se i představitelé světových velmocí setkávali v tomto duchu. „Potřebujeme revoluci“, říká, „v naší zodpovědnosti za lidské hodnoty“.

Úvod

Když se ráno probudíme a zapneme si rádia nebo otevřeme noviny, setkáváme se stále se stejnými smutnými zprávami: o násilí, zločinech, válce, katastrofách. Neumím si v paměti vybavit jediný den bez zprávy o tom, že se někde něco strašlivého stalo. I v dnešní moderní době, jak je vidět, je drahocenný život každého člověka v nebezpečí. Žádná z minulých generací nezažila tolik zlých událostí, s jakými se setkáváme dnes. Toto neustálé vědomí strachu a napětí by mělo přivést každého vnímavého a soucítícího jedince k tomu, aby se vážně zamyslel nad pokrokem v moderním světě.

Je ironií, že nejvážnější problémy se vynořují právě v průmyslově nejvyspělejších společnostech. Věda a technika v mnoha směrech učinily zázraky, ale základní lidské problémy zůstávají. Nikdy předtím nebyla taková gramotnost, a přesto toto všeobecné vzdělání, jak se zdá, nevychovalo v lidech dobro, ale jen neklid a nespokojenost. Nikdo nepochybuje o růstu materiálního pokroku, ale to jaksi nestačí, protože jsme dosud nedokázali nastolit mír a spokojenost nebo odstranit utrpení.

Můžeme tedy dojít k závěru, že v našem pokroku musí být něco nesprávného a že jestliže ho nezačneme včas kontrolovat, může mít katastrofální důsledky pro budoucnost lidstva. Nejsem vůbec proti vědě a technice - nesmírně přispěly k celkové zkušenosti lidstva, k hmotnému uspokojení a blahobytu a i k lepšímu pochopení světa, ve kterém žijeme. Ale jestliže budeme klást příliš velký důraz na vědu a techniku, jsme v nebezpečí, že ztratíme kontakt s těmi stránkami lidského poznání a chápání, které směřují k poctivosti a altruismu.

Věda a technika, přestože jsou schopny vytvořit nezměrné hmotné pohodlí, nemohou nahradit prapůvodní lidské hodnoty, které z velké části utvářely světovou civilizaci ve všech jejích národních formách, tak jak ji známe dnes. Nikdo nemůže popřít bezpříkladnou prospěšnost vědy a techniky, ale naše základní lidské problémy to neřeší; stále se střetáváme se stejným, ne-li větším utrpením, strachem a napětím. Takže je jen logické, že se pokoušíme najít rovnováhu mezi materiálním rozvojem na jedné a duchovními hodnotami na druhé straně. Abychom dosáhli této velké rovnováhy, musíme znovu oživit naše lidské hodnoty.

Jsem si jist, že mnoho lidí sdílí moje znepokojení nad celosvětovou morální krizi a připojí se k mé výzvě všem humanistům a náboženským představitelům, kteří také sdíleji tuto starost, aby pomohli učinit naši společnost spravedlivější, soucitnější a poctivější. Nemluvím tu jako buddhista nebo dokonce Tibeťan. Ani nemluvím jako odborník na mezinárodní politiku (i když se nevyhnutelně musím vyjadřovat také k těmto záležitostem). Spíš mluvím prostě jako lidská bytost, jako zastánce těch lidských hodnot, které jsou nejen kolébkou mahájánového buddhismu, ale i všech ostatních velkých světových náboženství. Z tohoto hlediska se s vámi podělím o můj osobní názor, že:

  1. všeobecný humanismus je nezbytný při řešení globálních problémů;
  2. soucítění je pilířem světového míru;
  3. všechna světová náboženství jsou už dnes připravena pro takovýto světový mír, stejně jako všichni humanisté všech ideologií;
  4. každý jednotlivec je obecně zodpovědný za ovlivňování institucí, aby sloužily lidským potřebám.

Řešení problémů lidstva změnou postoje jednotlivce

Mezi problémy, s nimiž se dnes střetáváme, patří jednak přírodní katastrofy, které musíme přijímat s překonávat s vyrovnanou myslí, ale také ty ostatní, které vznikají naším vlastním přičiněním, vzešly z nedorozumění a mohou být napraveny. Jeden takový problém vzniká ze střetu ideologií, politických či náboženských, kdy lidé mezi sebou bojují pro malicherné cíle a ztrácejí povědomí základní lidskosti, která nás všechny spojuje v jednu lidskou rodinu. Nesmíme zapomínat, že rozdílná náboženství, ideologie a politická zřízení světa byla vytvořena proto, aby lidské bytosti byly šťastné. Nesmíme ztrácet ze zřetele tento základní cíl a nikdy nesmíme povýšit prostředky nad cíle; převaha humanity nad ideologií a hmotou musí vždy zůstat zachována.

Největší nebezpečí, s nímž se setkává člověk a s ním i všechny živé bytosti této planety, je hrozba jaderné katastrofy. Nemusím zde dále rozvádět toto nebezpečí, ale chtěl bych vyzvat všechny vedoucí představitele jaderných velmocí, kteří doslove drží budoucnost světa ve svých rukou, i vědce a techniky, kteří stále tvoří tyto ničivé zbraně, i všechny lidi, kteří jsou schopni ovlivnit své vůdce: vyzývám je, aby užívali svůj zdravý rozum a soudnost s začali pracovat na odstranění a zničení všech jaderných zbraní. Víme, že v případě atomové války nebude vítězů, protože nebude, kdo by přežil. Což není děsivé už pouhé pomyšlení na tak nelidské, bezcitné ničení? A což není jen logické odstranit příčinu našeho vlastního zničení, když ji známe a máme čas i prostředky k jejímu odstranění? Často nemůžeme vyřešit své problémy buď proto, že neznáme příčinu nebo, jestliže ji pochopíme, nemáme prostředky, jak ji odstranit. Ale to není případ jaderné hrozby.

Ať živé bytosti vyššího druhu, jako je člověk, či jednodušší, jako jsou zvířata, všechny v prvé řadě hledají mír, pohodlí a bezpečnost. Život je stejně drahý zvířeti jako lidské bytosti; dokonce i ten nejjednodušší hmyz se snaží ochránit před nebezpečím, které ohrožuje jeho život. Každý z nás chce žít a nepřeje si zemřít a stejně i všechny ostatní bytosti na světě, ovšem jejich schopnosti to ovlivnit jsou různé.

Obecně řečeno jsou dva druhy štěstí a utrpení, duševní a tělesné, a já jsem přesvědčen, že duševní štěstí a utrpení jsou silnější. Proto zdůrazňuji nutnost cvičit mysl, aby odolávala utrpení a dosáhla trvalejšího stavu štěstí. Ale mám také obsáhlejší a konkrétnější představu štěstí - jako spojení vnitřního míru, ekonomického rozvoje a především světového míru. Mám pocit, že abychom toho dosáhli, je nutné rozvíjet vědomí všeobecné zodpovědnosti, hlubokou účast se všemi bez ohledu na přesvědčeni, barvu pleti, pohlaví nebo národnost.

Základem této myšlenky všeobecné zodpovědností je prostá skutečnost že, obecně řečeno, touhy všech ostatních jsou stejné jako moje. Každá bytost chce být šťastná a vyhnout se utrpení. Jestliže my, inteligentní bytosti, tuto skutečnost nepřijmeme, bude na této planetě přibývat utrpení. Jestliže přijmeme za svůj sobecký přístup k životu a stále budeme zkoušet využít ostatních pro své sobecké zájmy, můžeme z toho mít dočasný prospěch, ale nakonec se nám stejně nepodaří dosáhnout osobního štěstí a světový mír - o tom už nebude ani řeči.

Lidé na své cestě ke štěstí užívali různé metody, velmi často kruté a odpuzující. Tím, že se chovali zcela v rozporu se svým lidstvím, přinášeli utrpení svým bližním - lidem i ostatním živým bytostem - pro svůj sobecký prospěch. Ve svém důsledku pak tyto krátkozraké skutky přinášejí utrpení svému původci stejně jako ostatním bytostem. To, že se někdo narodí jako člověk, je samo o sobě tak vzácná událost, že je jen moudré využít této příležitosti tak účelně a dovedně, jak je možné. Musíme mít správné vidění, vidění všeobecného, jednotného procesu života, aby štěstí nebo sláva jedné osoby či skupiny lidí nebyly získávány na úkor ostatních.

To vše vyžaduje nový přístup ke globálním problémům. Svět je stále menší a menší, stále více vzájemně související, což je výsledkem rychlého technického pokroku, mezinárodního obchodu a rovněž mezinárodních vztahů. Nyní jsme velice závislí jeden na druhém. V minulosti problémy většinou nepřesahovaly hranice jedné rodiny a byly přirozeně řešeny na této úrovni, ale situace se změnila. Dnes jsme tak na sobě vzájemně závislí, tak vzájemně propojeni jeden s druhým, že bez vědomí všeobecné odpovědnosti, pocitu všeobecného bratrství a sesterství a bez pochopení a uznání toho, že jsme součástí jedné velké lidské rodiny, nemůžeme doufat, že překonáme nebezpečí ohrožující samu naši existenci - jen na nás záleží, bude-li nastolen mír a štěstí.

Problém jednoho národa už nemůže být řešen sám o sobě. Příliš závisí na zájmech, postojích a vzájemné spolupráci ostatních národů. Celosvětový humanistický přístup k problémům světa se zdá být jediným rozumným předpokladem světového míru. Co to znamená? Vycházíme z už zmíněného poznatku, že všechny bytosti touží po štěstí a nechtějí utrpení. Pak tedy začíná být jak morálně špatné, tak z pragmatického hlediska neúnosné, jestliže někdo sleduje jen své štěstí bez ohledu na city a přání druhých, všech, kteří ho obklopují, členů téže lidské rodiny. Moudřejší je myslet na druhé i tehdy, když jde o naše vlastni štěstí. To pak vede k tomu, čemu říkám „moudrý zájem o sebe“, který pak, doufejme, se promění v „kompromisní zájem o sebe“ nebo, ještě lépe „společný zájem“.

I když bychom mohli očekávat, že vzrůstající vzájemná závislost bude mít ze následek vzrůst spolupráce založené na vzájemném pochopení, je těžké dosáhnout ducha ryzí spolupráce, pokud lidé zůstanou neteční k citům a štěstí druhých. Pokud budou lidé motivováni převážně chtivostí a závistí, není možné, aby spolu žili v souladu. Duchovní přístup možná nevyřeší všech politické problémy, které byly způsobeny sobeckým přístupem, ale svými důsledky nakonec překoná samu podstatu problémů, s nimiž se dnes střetáváme.

Na druhé straně, jestliže lidstvo bude stále přistupovat k problémů s ohledem pouze na svůj dočasný užitek, budoucí generace budou muset čelit ohromným těžkostem. Počet lidí na zemi vzrůstá a zdroje surovin se rychle vyčerpávají. Podívejte se například na stromy. Nikdo neví přesně, do jaké míry může hromadné kácení stromů nepříznivě ovlivnit podnebí, půdu i všeobecnou ekologii celé naší planety. Střetáváme se s problémy, protože lidé se soustřeďují pouze na své chvilkové, sobecké zájmy, aniž by mysleli na svou lidskou rodinu. Nemyslí na zemi a dlouhodobé účinky své činnosti na pozemský život jako celek. Jestliže my, současná generace, nebudeme mít tyto problémy na mysli, budoucí generace možná nebude schopna se s nimi vypořádat.

Soucítění jako pilíř světového míru

Podle buddhistické psychologie je většina našich potíží způsobována vášnivou touhou po věcech, které mylně pokládáme za trvalé hodnoty, a naší příchylností k nim. Honba za předměty naší touhy má za následek agresi a konkurenční boj jako domnělé účinné nástroje. Tyto představy se snadno změní ve skutek a jejich samozřejmým důsledkem je boj. Takovéto duševní pochody probíhaly v myslích lidí odnepaměti, jejich uskutečňování nabylo však v moderních podmínkách na účinnosti. Co můžeme udělat pro to, abychom dostali pod kontrolu a mohli ovládat tyto „jedy“ - klam, chtivost, agresi? Vždyť právě tyto jedy jsou téměř za vším, co trápí tento svět.

Jako člověk vychovaný v tradicích mahájánového buddhismu jsem přesvědčen, že láska a soucit jsou morálním základem světového míru. Rád bych nejprve definoval, co míním pod pojmem soucítění. Když cítíte soucit nebo lítost nad velmi ubohou osobou, vyjadřujete svou účast, protože ta osoba je ubohá; váš soucit je založen se altruismu. Na druhé straně láska k vaší ženě, muži, dětem nebo blízkému příteli je obvykle založena na náklonnosti. Když se tato náklonnost změní, vaše laskavost se také změní, možná i zmizí. Ale to není pravá láska. Pravá láska není založena na náklonnosti, ale na altruismu. V tom případě váš soucit, soucítění, zůstává lidskou odpovědí na utrpení, dokud jen budou bytosti trpět.

O takové soucítění musíme usilovat, pěstovat ho v sobě a rozvinout ho z omezeného rozsahu do neomezeného. Bezvýhradné, spontánní a neomezené soucítění ke všem cítícím bytostem není samozřejmě ta obvyklá láska, kterou člověk cítí k příteli, přítelkyni nebo rodině, ta je zkalené touhou, náklonností a nevědomostí. Láska, kterou bychom měli obhajovat, je ta obsáhlejší láska, kterou cítíte i k někomu, kdo vám ublížil: ke svému nepříteli.

Rozumové důvody pro soucítění jsou v tom, že každý z nás má touhu vyhnout se utrpení a dosáhnout štěstí. Je založeno na opravdovém pocitu „já“, který určuje celosvětovou touhu po štěstí. Všechny bytosti narodily se stejnými touhami s měly by i mít stejná práva jich dosáhnout. Když srovnám sebe s ostatními, kterých je bezpočet, cítím, že ostatní jsou důležitější, protože já jsem jen jedinec, zatímco jich je mnoho. A kromě toho nás tradice tibetského buddhismu učí pohlížet na všechny cítící bytosti jako na své drahé rodiče a dávat najevo svou vděčnost tím, že je budeme milovat. Proto se, podle buddhistického učení, neustále znovu a znovu rodíme a je možné, že každá bytost už byla aspoň jednou naším rodičem. Tímto způsobem se staly všechny bytosti na světě členy jedné rodiny.

Ať už věříme v nějaké náboženství nebo nevěříme, není člověka, který by si necenil lásky a soucítění. Už v okamžiku zrození se ocitáme v laskavé péči rodičů a i později v životě, když zažijeme utrpení, nemoc nebo stáří, jsme opět závislí na laskavosti druhých. Jestliže tedy jsme na počátku i na konci našich životů závislí na laskavosti ostatních, proč bychom se mezi tím neměli chovat laskavě k druhým?

Rozvíjení laskavosti (pocitu sounáležitosti se všemi lidskými bytostmi) nezahrnuje zbožnost, již normálně spojujeme s běžnou náboženskou praxí. Není jen pro ty kteří věří nějakému náboženství, ale pro všechny bez ohledu na rasu, náboženství s politickou orientaci. Je pro každého, kdo se považuje především za člena lidské rodiny a kdo vidí věci ze širšího a dlouhodobějšího pohledu. Je to účinný cit, který bychom měli rozvíjet a užívat; my ho často naopak zanedbáváme, hlavně v mládí, kdy zažíváme falešný pocit bezpečí. Vezmeme-li v úvahu dlouhodobější hledisko, skutečnost, že všichni si přejí dosáhnout štěstí a vyhnout se utrpení, a budeme si udržovat vědomí své relativní nedůležitosti oproti nespočetným ostatním, můžeme dojít k závěru, že je užitečné se podělit o svůj majetek s ostatními. Když se naučíte tomuto pohledu na svět, umožní vám to opravdové soucítění - opravdový pocit lásky a úcty k ostatním. Vlastní štěstí přestává být pak vědomým úsilím o nalezení sebe sama; stává se automatickým a vše převládajícím vedlejším produktem celého procesu lásky a služby druhým.

Dalším, v každodenním životě velmi užitečným výsledkem duchovního rozvoje je skutečnost, že přináší klid, vyrovnanost a otevřenou mysl. Naše životy jsou v neustálém pohybu, což vytváří mnoho potíží. Když se s nimi střetáváme s vyrovnanou a čistou myslí, dají se úspěšně vyřešit. Když naproti tomu ztratíme kontrolu nad svým vědomím kvůli nenávisti, sobeckosti, žárlivosti a zlosti, ztrácíme smysl pro soudnost. Naše mysl je zaslepena a v tomto nestřeženém okamžiku může vzejít cokoli, i válka. Proto je úsilí o soucítění a moudrost užitečné všem, obzvláště těm, kteří jsou zodpovědní za řízení mezinárodních záležitostí, v jejichž rukou spočívá moc a možnost vytvořit světový mír.

Světová náboženství pro mír

Principy, o kterých zde až dosud byla řeč, jsou v souladu s etickými naukami všech světových náboženství. Zastávám názor, že všechna hlavní náboženství světa - buddhismus, křesťanství, konfucianismus, hinduismus, islám, židovské náboženství, sikhismus, taoismus, zoroastrianismus - mají podobné ideály lásky, tentýž cíl podporovat humanismus cestou duchovní praxe a totéž působení na své následovníky, aby se stali lepšími lidmi. Všechna náboženství vyučují morálním zásadám kvůli zdokonalení činnosti mysli, těla a řeči. Všechna nás učí, že nemáme lhát, krást, brát druhým život atd. Společným cílem všech morálních přikázání, která nám odkázali velcí učitelé humanismu, je nesobeckost. Velcí učitelé chtěli odvést své následovníky od cest zlých skutků, způsobovaných nevědomostí, a uvést je na cesty dobra.

Všechna náboženství se shoduji na nutnost ovládnout nedisciplinovanou mysl, jež hostí sobectví a jiné příčiny potíží a všechna učí cestě, která vede k duchovnímu stavu, jenž je klidný, disciplinovaný, etický a moudrý. V tomto smyslu, jak věřím, mají všechna náboženství v podstatě stejné poslání. Rozdíly v dogmatech se dají připsat rozdílnosti doby, okolností i kulturních vlivů. Samozřejmě když bereme v úvahu jen metafyzickou stránku náboženství, pak scholastické argumentace neberou konce. Ale mnohem užitečnější je snažit se zahrnout do každodenního života zásady dobra, kterým učí všechna náboženství, než se hádat o menší rozdíly v přístupu k věci.

Je tolik různých náboženství, která mají lidstvu přinést spokojenost a štěstí, stejně jako je mnoho zvláštních léků na různé choroby. Proto se všechna náboženství svým způsobem snaží pomoci živým bytostem, aby se vyhnuly žalu a dosáhly štěstí. A i když můžeme mít své důvody, proč dát přednost určitému výkladu náboženských pravd, jsou mnohem větší důvody pro jednotu, pramenící z lidského srdce. Každé náboženství má svou vlastní cestu, kterou pomáhá zmírnit lidské utrpení a přispět ke světové civilizaci. Obracení na víru není jeho hlavním smyslem. Já například nepomýšlím na to obracet ostatní na buddhismus nebo jen šířit buddhismus. Spíše se snažím myslet na to, jak bych jako buddhistický humanista mohl přispět k lidskému štěstí.

Když poukazuji na základní podobnost světových náboženství, nehájím tím jedno určité náboženství na úkor druhých, ani nehledám nějaké nové „světové náboženství“. Všechna rozdílná náboženství jsou potřebná, aby obohatila lidskou zkušenost. a světovou civilizaci. Naše lidské mysli, protože jsou rozličné povahy a schopností, potřebují rozličné cesty k míru a radosti. Je to jako s jídlem. Některým lidem připadá přitažlivější křesťanství, jiní dávají přednost buddhismu, protože v něm není žádný stvořitel a všechno závisí jen na činech člověka. Podobné argumenty můžeme uvést i pro jiná náboženství. Takže smysl je jasný: lidstvo potřebuje všechna světová náboženství, aby vyhověla rozdílným duchovním potřebám a zděděným národním tradicím každého člověka.

Právě z tohoto pohledu vítám každou uvědomělou snahu, která je v různých částech světa vynakládána na lepší porozumění mezi náboženstvími. Tato potřeba je naléhavá zvláště dnes. Jestliže si všechna náboženství určí za svůj hlavní cíl zlepšení lidské povahy, mohou společně svorně pečovat o světový mír. Porozumění mezi náboženstvími přinese jednotu, nutnou k tomu, aby všechna náboženství mohla spolupracovat. Ale i když toto je skutečně důležitý krok, nesmíme zapomínat, že konečné řešení nebude ani rychlé ani snadné. Nelze zakrýt rozdíly v doktrínách, které jsou mezi jednotlivými vírami ani nemůžeme doufat, že nahradíme existující náboženství novou univerzální vírou. Každé náboženství má svůj vlastní přínos a každé je svým způsobem vhodné pro určitou skupinu lidí a jejich chápání světa. Svět je potřebuje všechny.

Před těmi, kdo praktikují náboženství a mají zájem na světovém míru, stojí dva základní úkoly. Zaprvé by měli šířit lepší porozumění mezi náboženstvími tak, aby bylo dosaženo reálného stupně jednoty mezi všemi náboženstvími. Toho lze dosáhnout částečně tím, že každý bude respektovat víru druhého a dále tím, že budeme zdůrazňovat náš společný zájem na lidském blahobytu. Za druhé musíme vytvořit životaschopnou shodu v názoru na základní duchovní hodnoty, které zasahují srdce každého člověka a povyšují všeobecný pocit radosti. To znamená, že musíme zdůrazňovat společného jmenovatele všech světových náboženství - ideály lidskosti. Tyta dva kroky nám umožní jednat samostatně i společně tak, abychom vytvořili nezbytné duchovní podmínky pro světový mír.

My, kteří praktikujeme různá náboženství, můžeme společně pracovat pro světový mír, budeme-li pohlížet na světová náboženství jako na nástroje nutné pro rozvoj dobra, lásky a úcty k druhým, pocitu opravdové sounáležitosti. Nejdůležitější je vidět účel náboženství a ne detaily teologie nebo metafyziky, což by vedlo k čirému intelektualismu. Věřím, že všechna hlavní náboženství světa mohou přispět ke světovému míru a spolupracovat ve prospěch lidstva, pomineme-li stranou jemné metafyzické rozdíly, které jsou opravdu vnitřní záležitostí každého náboženství.

Přes postupující zesvětštění, způsobované procesem modernizace celého světa, a přes systematické pokusy zničit v některých částech světa duchovní hodnoty, věří velká většina lidstva v to či ono náboženství. Stále živá víra v náboženství, zjevná i v protináboženských politických zřízeních, jasně ukazuje životaschopnost náboženství jako takového. Duchovní síla a energie může být účelně využita pro vytvoření duchovních podmínek, nutných pro světový mír. Náboženští představitelé a humanisté celého světa hrají v tomto směru hlavní roli.

Ať už budeme či nebudeme schopni dosáhnout světového míru, nemáme jinou možnost než snažit se o uskutečnění tohoto cíle. Jestliže budou naše mysli ovládány hněvem, přijdeme o nejcennější část lidské inteligence - moudrost, schopnost rozhodovat mezi dobrem a zlem. Hněv je jedním z největších problémů dnešního světa.

Síla jednotlivce ovlivňovat instituce

Hněv hraje nemalou roli v dnešních konfliktech, například na Středním východě, v jihovýchodní Asii, v problému jihu a severu atd. Tyto konflikty pramení z nepochopení lidské podstaty toho druhého. Řešení není v rozvíjení a používání stále větší vojenské síly a v závodech ve zbrojení. Není čistě politické, ani čistě technické. V podstatě je duchovní v tom smyslu, že vyžaduje citlivé pochopení naší společné lidské situace. Nenávist a boj nemůže přinést radost nikomu, ani vítězům v bitvách. Násilí vždy plodí neštěstí a tím je ve své podstatě protipólem tvoření. Je tudíž načase, aby se vůdcové světa naučili přenést se přes rozdíly ras, kultury a ideologie a posuzovali jeden druhého očima, které vidí celé lidstvo ve stejné situaci. Pokud tak učiní, prospěje to jednotlivcům, společenstvím, národům i světu jako celku.

Zdá se, že velká většina napětí v současném světě pochází ze střetnuti „východní blok“ versus „západní blok“, které pokračuje už od 2. světové války. Tyto bloky mají tendenci líčit jeden druhého ve zcela nelichotivých barvách. Tento neustálý, nesmyslný souboj je způsoben nedostatkem vzájemného porozumění a úcty k druhému jako k jiné lidské bytosti. Ti z východního bloku by měli omezit svou nenávist vůči západnímu bloku, protože západní blok jsou lidé - muži, ženy, děti. Podobně ti ze západního bloku by měli omezit svou nenávist k východnímu bloku, protože i východní blok tvoří lidé. Při tomto zmírňování vzájemné nenávisti by měli hlavní roli hrát vedoucí představitelé obou bloků. Ale hlavně a především si tito vládcové musí uvědomit lidskou podstatu jak sebe, tak toho druhého. Bez tohoto základního poznání se dá dosáhnout jen málo účinného zmírňování organizované nenávisti.

Kdyby se například vedoucí představitelé USA a SSSR náhle potkali uprostřed neobydleného ostrova, jsem si jist, že by se k sobě chovali upřímně jako přátelské lidské bytosti. Ale okamžitě by je rozdělila zeď vzájemné podezíravosti a nepochopení, jakmile by byli identifikováni jako „prezident USA“ a „generální tajemník UV KSSS“. Lidštější kontakt formou neoficiálních volných setkání bez jakéhokoli programu by zlepšil vzájemné porozumění; naučili by se brát jeden druhého jako člověka s potom by se mohli pokusit vypořádat se s mezinárodními problémy na základě tohoto poznání. Žádné dvě strany, zejména ne takové jejichž historie je založena na antagonismu, nemohou plodně jednat v atmosféře vzájemné nedůvěry a nenávisti.

Navrhuji, aby se představitele světových velmocí scházeli zhruba jednou do roka na pěkném místě, bez žádných povinností, jenom aby se jeden druhému představili jako lidské bytosti. Teprve později by se mohli setkat, aby prodiskutovali vzájemné i celosvětové problémy. Jsem si jist, že mnozí mají totéž přáni jako já, aby se vůdcové světa setkali u konferenčního stolu v atmosféře vzájemné úcty a pochopení lidství toho druhého.

Pro zlepšení kontaktu mezi lidmi bych uvítal větši podporu mezinárodní turistiky. Také hromadné sdělovací prostředky, hlavně v demokratických zemích, mohou značně přispět k světovému míru tím, že budou věnovat větší pozornost těm druhům lidské činnosti, které ukazují jednotu lidstva. Po vstupu několika velmocí do mezinárodní arény se humanistická úloha mezinárodních organizací octla stranou a byla zanedbávána. Doufám, že dojde k nápravě a že všechny mezinárodní organizace, zejména OSN, budou aktivněji a účinněji zabezpečovat maximální prospěch lidstva a šířit mezinárodní porozumění. Bylo by jistě tragické, kdyby několik silnějších členů dále zneužívalo mezinárodní orgány, třeba OSN, ke svým jednostranným zájmům. OSN se musí stát nástrojem světového míru a musí být všemi uznávána, protože je jediným zdrojem naděje pro malé utlačované národy a tím i pro planetu jako celek.

Protože dnes jsou všechny národy ekonomicky více než kdy jindy na sobě vzájemně závislé, lidské porozumění musí jít přes národní hranice a obsáhnout celé mezinárodní společenství. Pokud nevytvoříme ovzduší ryzí spolupráce, založené nikoli na vyhrocování nebo skutečném použití síly, ale na upřímném porozumění, problémy světa jen vzrostou. Jestliže lidé z chudších zemí nebudou smět dosáhnout štěstí, po kterém touží a které si zasluhují, budou přirozeně nespokojeni a budou svádět své problémy na ty bohaté. Jestliže lidem budou i nadále proti jejich vůli vnucovány nechtěné sociální, politické a kulturní formy, bude dosažení světového míru pochybné. Ale uspokojíme-li lidi na důstojné úrovni, mír může nastat.

V každém národě musí mít jednotlivec právo na štěstí a mezi národy musí být stejné právo na blahobyt - i u těch nejmenších národů. Nepřesvědčuji nikoho, že jeden politický systém je lepší než ostatní a měl by být přijat. Naopak, různorodost politických systémů a ideologií je žádoucí a je v souladu s různorodostí povahy lidské společnosti. Tato různorodost dává vyniknout neustálé lidské touze po štěstí. A tak by každá společnost měla mít možnost svobodně si vytvořit vlastni politický a sociálně ekonomický systém, založený na principu sebeurčení.

Dosažení spravedlnosti, harmonie a míru závisí na mnoha faktorech. Musíme o nich přemýšlet z hlediska dlouhodobé nikoliv krátkodobé užitečnosti. Uvědomuji si velikost požadavků stojících před námi, ale nevidím jinou možnost něž tu, kterou navrhuji - která je založena na naší obyčejné lidskosti. Národy nemají jinou volbu než účastnit se na blahobytu druhých, ani ne tak pro svou víru v lidskost jako proto, že je to ve vzájemném a trvalém zájmu všech zúčastněných. Uznání této skutečnosti je patrné z toho, že se vytvářejí regionální i kontinentální ekonomické organizace, jako například Evropské hospodářské společenství, Společenství národů jihovýchodní Asie atd. Doufám, že vzniknou další takové mezinárodní organizace, hlavně v oblastech, kde je slabý ekonomický rozvoj a územní stabilita.

V současných podmínkách je skutečně stále více třeba porozumění mezi lidmi a vědomí všeobecné zodpovědnosti. Abychom uskutečnili tuto myšlenku, musíme mít dobré a laskavé srdce, protože bez toho nedosáhneme ani světového štěstí, ani trvalého míru. Nemůžeme dělat mír na papíře. Dovoláváme-li se všeobecné zodpovědnosti a bratrství a sesterství, je to proto, že lidstvo je organizováno do různých národních společenství. Takže čistě realisticky mám pocit, že právě tato společenství musí plnit úlohu stavebních kamenů světového míru.

V minulosti se prováděly různé pokusy o vytvoření společností spravedlivějších a rovnoprávnějších. Byly vytvořeny instituce se vznešenými chartami, které se měly vypořádat s asociálními silami. Naneštěstí byly tyto ideje podvedeny sobectvím. Více než kdy předtím jsme nyní svědky toho, že etické a vznešené principy jsou zahalovány stínem sobeckých zájmů, zejména ve světě politiky. Existuje duchovní škola, která nás varuje před politikou vůbec, protože politika je pro ni synonymem nemorálnosti. Politika bez etiky nerozvíjí lidský blahobyt a život bez morálky snižuje lidi na úroveň zvířat. Ale politika není bezpodmínečně „špinavá“. Spíše nástroje naší politické kultury znetvořily vysoké ideály a vznešené záměry, které měly rozvinout blahobyt lidí. Je přirozené, že duchovně zaměření lidé vyjádřují svůj vážný zájem o náboženské vůdce „míchající se“ do politiky, protože mají strach, že náboženství se otráví špinavou politikou.

Zpochybním zde populární domněnku, že náboženství a etika nemají co dělat v politice a že zbožné osoby by se měly uzavřít před světem jako poustevníci. Takový pohled na náboženství je velmi jednostranný, postrádá správné stanovisko ke vztahu jednotlivce a společnosti a k roli náboženství v našem životě. Etika je stejně podstatná pro politika i pro člověka nábožensky založeného. Teprve když politici a vládci zapomenou na morální principy, má to nebezpečné následky. Ať už věříme v Boha nebo karmu, je etika základem každého náboženství.

Lidské vlastnosti jako je morálka, soucítění, slušnost, moudrost atd., byly základem všech civilizací. Aby se mohl zrodit lidštější svět, musí být tyto vlastnosti rozvíjeny systematickým morálním vzděláváním v živném sociálním prostředí. Vlastnosti, nutné k vytvoření takového světa, musí být lidem vštěpovány už od základu, od dětství. Nemůžeme čekat, až příští generace uskuteční tuto změnu; už nynější generace musí usilovat o obnovu základních lidských hodnot. Je-li ještě nějaká naděje, je v budoucích generacích, ale jen tehdy, když my sami uskutečníme hlavni změny v celosvětovém měřítku v našem současném vzdělávacím systému. Potřebujeme revoluci v odpovědnosti za uskutečnění lidských hodnot.

Nestačí jen hlučné volání po zastaveni morální degenerace, musíme pro to něco udělat. Protože současné vlády nevzaly na sebe „náboženské“ zodpovědnosti, musí humanističtí a náboženští vůdcové podpořit existující občanské, společenské, kulturní, vzdělávací a náboženské organizace ve snaze o oživení lidských a duchovních hodnot. Bude-li nutno, musíme vytvořit i nové organizace k dosažení těchto cílů. Pouze tehdy můžeme doufat, že vytvoříme stabilní základnu světového míru.

Protože žijeme ve společnosti lidí, měli bychom se spoluobčany sdílet jejich trápení a cvičit se v toleranci a soucítění nejen vůči těm, které milujeme, ale i vůči našim nepřátelům. To je zkouška naší morální síly. Musíme svými vlastními činy dát dobrý příklad, neboť nemůžeme doufat, že přesvědčíme druhé o ceně náboženství pouhými slovy. Musíme žít ve stejné upřímnosti a sebeobětování, jaké požadujeme od ostatních. Prvotní účel všech náboženství je sloužit a prospívat lidskosti. Proto je tak důležité, aby náboženství vždy přispívalo ke štěstí a míru a ne pouze přesvědčovalo druhé.

Náboženství nezná národnostní hranice. Náboženství může a má vyznávat každý člověk, který ho shledá prospěšným. Nejdůležitější pro každého, kdo hledá, je vybrat si to náboženství, které je pro něho nejvhodnější. Ale přijetí jednoho náboženství neznamená zamítnutí druhého nebo zamítnutí jeho vlastní společnosti. Ve skutečnosti je důležitější, aby se ten, kdo přijme náboženství, neodtrhl od svého společenství, měl by v něm dále žít ve shodě s jeho členy. Tím, že unikne ze svého společenství, nemůže prospět druhým, a prospívat druhým je základem každého náboženství.

Z tohoto hlediska je důležité mít stále na paměti dvě věci: sebekontrolu a sebezdokonalování. Měli bychom stále kontrolovat náš postoj k druhým, pozorně se zkoumat a bezprostředně zjednat nápravu když zjistíme, že chybujeme.

Nakonec několik slov o materiálním pokroku. Slyšel jsem už mnoho nářků na materiální pokrok od lidí Západu. Přitom je paradoxní, že právě tento pokrok je největší pýchou západního světa. Nevidím nic špatného na materiálním pokroku jako takovém, pokud není přednější než člověk. Jsem přesvědčen, že musíme spojit a zharmonizovat ekonomický rozvoj s duchovním, chceme-li vyřešit problémy lidstva ve všech směrech.

Ale musíme znát hranice. I když materiální rozvoj vědy a techniky velmi přispěl k obohacení lidstva, není schopen zajistit trvalé štěstí. Například v Americe, kde je technický rozvoj zřejmě nejpokročilejší, existuje stále ještě mnoho duševního utrpení. Je to proto, že materiální poznání může přinést jen to štěstí, které je závislé na fyzických podmínkách. Nemůže přinést štěstí, které vychází z vnitřního vývoje, nezávislého na vnějších okolnostech.

K tomu, aby byly obnoveny lidské hodnoty a dosažena trvalého štěstí, musíme nahlédnout do společného odkazu národů celého světa. Možná tato esej poslouží jako naléhavé napomenutí, abychom nezapomněli na lidské hodnoty, které nás na této planetě sjednocují v jedinou rodinu.

Napsal jsem tyto řádky, abych sdělil, co stále cítím.

Kdykoliv potkám "cizince", mám pokaždé tento pocit: " Potkávám dalšího člena lidské rodiny" 

Tento postoj prohloubil moji náklonnost a úctu ke všem bytostem. Snad toto přirozené přání bude i mým malým příspěvkem ke světovému míru.

Modlím se za přátelštější, starostlivější, chápavější lidskou rodinu na této planetě. Všem, kdo nenávidí utrpení a mají v lásce štěstí, patří tato srdečná prosba.